O výletu do okolí Slapské přehrady

Výlety do přírody mám moc rád a před každým výletem se snažím zjistit, co nejvíce informací o místech kudy půjdu. A mnohdy se dozvím hodně zajímavých věcí.

  Léto finišovalo a já jsem se rozhodl využít volného dne k výletu do okolí Prahy. Večer předtím jsem zkoumal knížku, v níž byla spousta turistických tras. A trasa do okolí Slapské přehrady a Sedlčan mne zaujala, protože slibovala pěkný výlet krásnou krajinou. A tak jsem plný nadšení brzo ráno vyrazil na autobusové nádraží na Smíchově, aniž bych měl tušení, jak dlouhý výlet mám před sebou.
  Počasí bylo přímo nádherné, obloha byla vymetená a teploměr atakoval na sluníčku třicítku a já jsem jel autobusem směrem do obce Křepenice. Už od autobusové zastávky mou pozornost upoutala Křepenická tvrz, která pochází z roku 1584. A mne tak napadlo kolik historických staveb má to štěstí, že i po několika stoletích stojí ve skvělém stavu. Tvrz bohužel byla zavřená a já jsem se začal v obci shánět po modré značce, aniž bych měl tušení, že během tohohle výletu, budu častokrát turistické značky hledat.  Křepenická stavení se mi líbila, protože z nich sálala doba dávno minulá, tudíž jsem si obec prošel. Modrou značku se mi podařilo záhy najít a po ní jsem vykročil. Bylo něco po deváté hodině a já si bláhově myslel, že za několik hodin dojdu do Sedlčan.
  Turistická značka mne zavedla do přírodní rezervace Drbákov-Albertovy skály a já jsem si to okamžitě namířil na vyhlídkovou i naučnou stezku, která vedla po skalách. Z nich byl nádherný výhled na Slapskou přehradu a její okolí. I když jsem v minulosti byl několikrát na Slapech, tak jsem byl příjemně překvapen tím, co vidím. Hodně dlouho jsem střídavě šel nahoru, dolů a díval se z vyhlídek, abych pak skončil přímo u slapské přehrady. Zároveň jsem si uvědomil, že se nacházím hodně mimo turistickou trasu. Tudíž pro mne začalo její hledání v zalesněném kopci. Díky mapě jsem se zorientoval a po čase se mi podařilo najít žlutou značku, po níž jsem došel na modrou. Tahle příjemná i nepříjemná zacházka samozřejmě nabourala můj časový plán, který se tím pádem začal hroutit.
  Dál jsem tedy šel po modré značce a kochal se pohledem na krajinu kolem sebe. Byl jsem v dobré náladě a platilo pro mne: „Kráčím si to pěknou českou krajinou, se sluncem nad hlavou.“
 A protože jsem šel lesem, z kopce do kopce i různými cestičkami, co se klikatily, tak jsem několikrát zjistil, že nikde nevidím na stromech modrou značku. Dokonce se mi stalo, že jsem ke svému úžasu prošel kolem stromu, kde byla vyznačená modrá značka a mně přitom došlo, že už jsem kolem něho předtím šel. Vrcholem mého kufrování bylo to, že jsem se prodíral hustým lesním porostem, abych po delší době objevil za větvemi na stromě modrou značku. Po ní jsem se radostně vydal, ale ke svému překvapení jsem po několika minutách zjistil, že se vracím zpátky. Tudíž udělal jsem čelem vzad a křečovitě se držel modré značky.
  Po nějaké době jsem došel k obci Hrazany, kde mnoho let před naším letopočtem stávalo keltské hradiště a o něco dál je celkem pěkný výhled opět na Slapskou přehradu. Což je v místech, kde asi v letech 1369-1542 stával hrádek Ostromeč. Popustil jsem uzdu své představivosti i fantazie a rázem jsem“viděl“ keltské hradiště obehnané vysokými hradbami, lidi i zemědělská stavení uvnitř opevnění. Mému“výletu“ neunikl ani hrádek, který byl dvakrát dobyt a pobořen, pak opět obnoven, aby na potřetí v roce 1471již dobyvatelům odolal. Kolik asi příběhů se zde v pradávných dobách odehrálo?  Vracím se na rozcestí a po modré značce pokračuji směrem k místu, kde se vlévá potok Mastník. Nedaleko od něho je zřícenina hrádku Kozí hřbet, který zde stával od 13. století až někdy do roku 1541. O něm jsem se dočetl, že jej nedokázala dobít ani husitská vojska.
  Vykračuji si to nadále po modré značce typickou krajinou Středních Čech a zanedlouho dojdu do obce Radíč, kde je pěkný zámek ze 17. století. Nemám však čas na jeho návštěvu a rychlým krokem jdu kolem potoka. Modrá trasa vede podél lesa i loukami a já mám oči na stopkách kvůli značkám. Přesto z trasy scházím, protože nějaký vtipálek na jednom stromě zamaloval polovinu značky, která značí, že se má jít rovně. Ale já zahýbám díky tomu na cestu, co vede do lesa nahoru. Za čas je mi divné, že nikde nevidím modrou značku. Vracím se tedy nazpátek a tam zjišťuji svůj omyl. Doufal jsem, že už nebudu modrou značku hledat. To však byla mýlka. Za nějaký čas se marně snažím najít pokračování turistické trasy. Neustále se vracím ke stromu, na němž je modrá značka, načež chodím ve velkém kruhu po okolí. Ale žádnou další značku nenacházím. Začínám být naštvaný a po nějaké době dojdu na jakousi silničku.
„Tak a kudy teď?“ ptám se sám sebe. Do mapy koukám jako husa do láhve a pak mne napadá, že na svém telefonu poprvé využiji službu k určení polohy. Díky ní přibližně vím, kam mám jít. Za nějakou dobu přicházím do obce Osečany, kde je dominantou  barokní zámek z konce 17. století, přičemž opět narážím na modrou značku.
„Odkud jen sakra sem vede?“ vytanula mi na mysli otázka. Pak se napojuji na červenou značku a snažím se rychlým krokem jít směrem k Sedlčanům, které jsou vzdálené jen tři kilometry. Už se schyluje k večeru a můj původní časový plán je dávno pasé. Červená trasa vede všude možně, ale tentokráte už nebloudím a zdárně dojdu do Sedlčan, které mají zajímavou historii. Mou starostí je však to, aby jel nějaký autobus do Prahy. Blíží se sedmá hodina večerní, když přicházím na autobusovou zastávku. Na ní bylo několik lidí a jeden z nich prohlásil, že je změněný jízdní řád, což vyznívá tak, že už žádný autobus do Prahy nepojede. Mezi lidmi vznikla menší panika a já jsem rezignovaně usedl na lavičku.
„Tak potom všem tady budu muset ještě přenocovat,“ vytanulo mi na mysli. Na zastávku za chvíli přišla mladá žena, která řekla, že před sedmou pojede autobus. Všem nám padá kámen ze srdce a skutečně se autobusu dočkáme. Moje představa, že si v autobusu trochu schrupnu, bere záhy za své. V následující zastávce přistupují dva cestující, z nichž jeden po celou dobu jízdy na vše a na všechno hlasitě i sprostě nadává. Do Prahy přijíždím, když už se stmívá a pociťuji únavu z výletu, který by se dal přirovnat k nějaké delší trase pochodu Praha-Prčice.