O jedné schůzce

Také jste určitě mnozí měli schůzku s někým z internetové seznamky.

Na internetových seznamkách jsem spíše oslovoval ty, co měli vyplněný profil a fotografii. Jenže po mnoha virtuálních debaklech, se má pozornost obrátila i na ty, co v profilech fota neměli. Mé seznamovací neúspěchy však pokračovaly jako na běžícím pásu. A když jsem si spočítal všechny ty, kteří se na můj profil dívali, tak mi vyšla trojmístná cifra. Došel jsem k závěru, že umístit moje fotografie do profilu a vyplnit jej podle pravdy, nebyl v mém případě asi ten nejlepší nápad. Jak tedy dál? Profily na seznamkách jsem přepsal a maximálně vyplnil, jenže zase podle pravdy. A bylo mi jasné, že budu asi opět za pitomce či blbce. Tudíž moje snaha o seznámení připomínala virtuální házení hrachů na zeď. Ale jen do té doby, než se mi nečekaně podařilo dohodnout si schůzku s někým, kdo neměl v profilu fotografii.
 A tak jsem jednoho dne vyrazil na tzv. schůzku naslepo. V hlavě mi táhly vzpomínky na některé podobné schůzky, které třeba skončily tím, že jsem na ně dorazil sám. U jiných mne neminulo překvapení, když přišla sympatická žena, se kterou jsem si hezky popovídal. Rovněž jsem si vzpomněl na jednoho kamaráda, jenž si také dohodl schůzku naslepo a pak z ní doslova utíkal před tou, co mu na ní přišla. Představa, že by i v mém případě takováhle situace nastala, mne velmi děsila.
  Na místo schůzky jsem přišel mnohem dříve s nepříjemným pocitem, kdo případně dorazí. S velkou nervozitou jsem sledoval, jak se občas pohne velká ručička k číslici 12 na věžních hodinách. S ubíhajícími minutami má nervozita začala dostupovat vrcholu. To mělo za následek mé opakované rychlé chození kolem věže, před kterou bylo místo schůzky. Jestli mne někdo pozoroval, tak si musel myslet, že kolem věže rychlo chůzí chodí nějaký člověk, co se zbláznil. K tomu jsem měl však naštěstí daleko. A když se větší ručička dostala na dvanáctku a malá dosáhla čísla tři, tak jsem zůstal stát s protaženým obličejem na prostranství před věží. Záhy jsem zkoprněle těkal očima všemi směry v očekávání, jestli nějaká žena ke mně přijde. A jedna opravdu začala na mne mávat, načež přišla ke mně. A jelikož byla sympatická, tak mi spadl pomyslný kámen ze srdce a já jsem měl pocit, že žuchnutí toho kamene slyším.
„Zajdeme do jedný čajovny, co je nedaleko," navrhla mi.
„Vzhůru tedy tam!" pronesl jsem a vyrazili jsme směrem k čajovně. K našemu překvapení ona čajovna byla zavřená. A ještě ke všemu na nás začal dopadat holubí trus.
„Vím o jiné čajovně, co je blízko!" řekl jsem pohotově. Zanedlouho jsme k ní došli a k naší radosti byla otevřená, ale po vstoupení do ní nám bylo sděleno, že je zavřeno, což nás překvapilo.
„To nevadí. Najdeme si jinou, která bude otevřená," mínil jsem, a tak začalo naše hledání nějaké příjemné čajovny nebo restaurace. I do třetice pro nás však platilo, že má čajovna zavřeno. Naše pozornost se pak zaměřila na restaurace. Před jednou příjemného vzhledu mi bylo sděleno, že je v ní neochotný personál, což se mi moc nezamlouvalo. Až tedy do pětice se nám podařilo najít příjemné restaurační zařízení. Při chůzi po točitém schodišti do sklepení jsem málem klopýtnul a já se už viděl, jak se kutálím po schodech. K mému štěstí zůstalo jen u té představy.
 Restaurace byla skoro prázdná a její příjemné prostředí se přesně hodilo na hezké popovídání. Objednali jsme si červené víno a začali jsme konverzovat. Brzo jsme zjistili, že máme hodně věcí společných, což bylo příjemné zjištění. A jak naše povídání pokračovalo, tak se náhle sklenice s vínem díky prudkému pohybu ruky mé společnice převrátila. Já jsem v následující vteřině postřehl mihnout se vzduchem víno, které mne zasáhlo.
„No vida. A to jsem si myslel, že se tohle může povíst jen mně," zkonstatoval jsem s úsměvem s pocitem, že jsem červeným nápojem ohozen. Záhy začalo naše společné utírání rozlitého vína na stole a já jsem měl také snahu zlikvidovat loužičku na podlaze. Přitom mi podklouzla noha a já se málem rozplácl na dřevěných parketách. Z restaurace jsem odešel s červenými fleky na kalhotách, což mi však vůbec nevadilo. Takhle totiž začal můj vztah s jednou moc sympatickou ženou, kterou jsem na internetové seznamce náhodou oslovil následovně: „Ahojky. Jak se vede?"