Když se vybírají schránky-2

I při takovém vybírání schránek pošťáci zažijí ledacos. A to je téma téhle povídky.

Karel usedl za volant poštovního vozu a jeho kolega Petr si sedl na zadní sedadlo a na sedačku vedle řidiče dal poštovní pytel.
„Tak máme všechno?“ zeptal se Karel.
„Máme,“ dostalo se mu odpovědi.
„Aby si u první schránky nezjistil, že nemáš pípák.“
„Neboj, ten mám!“ řekl Petr a ukázal pravou ruku, ve které držel malý přístroj, jehož horní část se přikládala ke kovovému kolečku, co bylo ve vnitřku pohyblivé části schránky.
„Tak tedy vyrážíme. Je čas vybrat první schránku!“ mínil Karel a otočil klíčkem v zapalování. Motor hned naskočil a vůz se cukavě rozjel.
„Co se děje?“ zeptal se Petr.
„Já nevím. Nějak se mu nechce jet,“ mínil Karel.
„To budeme pěkně vytřesený!“
„Aha, já mám zataženou ručku!“ vyhrkl vzápětí Karel.
„A už nic nemáš ztaženýho?“
„Co jako?“
„Třeba prd…“
„Tak to určitě ne,“ řekl s úsměvem Karel.
  Poštovní vozidlo zanedlouho vyjelo ze dvora na ulici, ve které o něco dále byla poštovní schránka.
„Hele, je tady kolona. Doběhni k tý schránce. Já k ní za chvíli přijedu,“ řekl Karel.
„Je mi to jasný! Pádím k ní!“ vyhrkl Petr a poté otevřel dveře, vystoupil, zavřel je a utíkal k oné schránce.
„Kam ten sprint, pošťáku?“ ozval se jeden z chodců, kolem něhož on vzápětí proběhl.
„Ke schránce!“ zvolal Petr a za okamžik k ní doběhl. Na její spodní část nasadil brašnu, tu otevřel a poté klíčkem odemkl schránku. Její vyklápěcí část se rozevřela a několik dopisů a pohledů se přemístilo do útrob brašny. Avšak díky závanu větru tři pohlednice ulétly do strany, přelétly nízké zábradlí, za kterým byl volný prostor.
„Do prdel…!“ vyhrkl Petr a hbitě se naklonil přes zábradlí a naskytl se mu pohled na trojici pohledů, která dopadla na k zamřížovaným sklepním okénkům.
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby a hned začal přemýšlet, jak se dostat dolu. Žádné schodiště však nikde nebylo, a tak obratně přelezl zábradlí a vzápětí seskočil dolů, kde se po dopadu na chodidla rozplácl.
 Karel jel v koloně automobilů a zadíval se upřeně ke schránce, kde ke svému úžasu uviděl na chodníku brašnu, ale svého kolegu nikde.
„Sakra, kde je?“ řekl si tázavě a přehlédl zrakem celý chodník, ale Petra nikde neviděl.
„Kam zmizel?!“ vyhrkl a za chvíli najel částečně na chodník. Rychle z něho vystoupil a doběhl ke schránce, přičemž se zadíval na brašnu. Současně uslyšel odněkud ze spodu nadávání svého kolegy, a tak přistoupil k zábradlí.
„Proboha, co tam děláš!?“ zeptal se užasle, když Petra uviděl, jak se snaží vylézt nahoru.
„Spadly sem tři pohledy! Pomoc mi nahoru!“
„Já tě chytím za ruce. Pevně se drž!“
 A tak jej záhy tahal nahoru, přičemž byl nakloněn přes horní část zábradlí. Několik kolemjdoucích na pošťáka užasle hledělo a nechápalo, co to dělá.
„Uf! Už tě nikdy nechci tahat!“ vyhrkl Petr a přitom se zadíval na svou uniformu.
„Do hajz…!“ vydralo se mu z úst, když uviděl na ní tmavé čmouhy.
„To zábradlí barví!“ vyhrkl.
„A jo! Do prde…!“ procedil mezi zuby Petr, který měl také na uniformě čmouhy. Poté oba spatřili nedaleko zábradlí ležet zmuchlanou papírovou ceduli s nápisem: POZOR ČERSTVĚ NATŘENO.
  Poštovní vůz vjel na náměstí, na kterém stála dlouhá kolona vozidel.
„Zatraceně! Co se to dneska děje? Všude kolony!“ vyhrkl rozčíleně Karel a vytáhl z krabičky cigaretu.
„Říkal jsi, že se na kouření vykašleš,“ ozval se Petr.
„To bych se ale nesměl rozčilovat!“
„Tak se nerozčiluj.“
„Copak to jde se nerozčilovat?“
„To chce klid.“
„Doběhni prosím tebe k tý schránce, co je u tý fakulty. Třeba jí vybereš stokrát, než tam já dojedu.“
„Jasně. Pádím k ní!“ řekl Petr. Poté vystoupil a rozeběhl se po chodníku k poštovní schránce. Když už k ní přibíhal, tak náhle uslyšel za sebou štěkot a při ohlédnutí spatřil dogu, která na něho vzápětí skočila.
„Nebojte se! Vona vám nic neudělá!“ ozval se současně výkřik muže, který běžel za dogou.
„No to doufám!“ vysoukal ze sebe Petr, jehož doga povalila na chodník. A než se stačil vzpamatovat, tak ona vzala do tlamy horní část brašny.
„Počkej, to není klacek!“ vyhrkl na ní a začal se s ní o brašnu přetahovat. Doga však pevně zuby stiskla její zavřenou část, vyrvala mu jí z rukou a rozeběhla se pryč.
„Bonýý stůj!“ rozkřikl se její majitel, ale ona běžela dál.
  Karel kouřil za volantem a zamračeně se díval na stojící automobily před sebou. Pak pojednou vlevo postřehl běžet dogu, která měla v tlamě brašnu na výběr poštovních schránek. Překvapením zamžikal očima, načež uviděl, jak za ní sprintuje Petr a jakýsi muž.
„Ježišmarja, co to ten Petr s tou dogou vyvádí?“ zeptal se sám sebe. Přitom sledoval, jak ona vběhla do parku pronásledovaná Petrem i svým majitelem. V následujících okamžicích mezi stromy běhala sem a tam doga s brašnou v tlamě a za ní dvojice mužů. Chodci i lidé ve stojících automobilech se náramně bavili, zvláště když ona pořád běhala dokola kolem houštiny a oni za ní.
„Jééé, to snad není možný!“ vyhrkl rozchechtaně Karel, ale současně mu vypadla z úst cigareta.
„Do prde…!“ vyjekl, jelikož mu rozžhavenou části dopadla na stehno.
„Kur…!“ vykřikl a hned si dlaní přejížděl místo na kalhotách. V následujícím okamžiku znovu vyjekl, protože pocítil rozžhavenost v levé botě, což znamenalo, že mu do ní ona cigareta zapadla. Mezitím se Petrovi podařilo zmocnit se brašny a všem přihlížejícím se naskytl pohled na to, jak utíká přes ulici na chodník s dogou v patách, za kterou sprintoval její rozkřičený majitel.
„Áááá…!“ vydralo se z úst Karla, který prudce otevřel dveře, vystoupil a strhnul si z levé nohy botu. Z ní mu současně vypadla cigareta a on si přejížděl chodidlo s propálenou ponožkou. Pak se rozhlédl kolem sebe a uviděl užaslé výrazy řidičů i chodců. To už k poštovnímu vozidlu přibíhal zpocený Petr.
„Viděl jsi, jak jsem honil tu dogu?!“ vyhrkl on tázavě.
„Jo, viděl. Vybral jsi tu schránku?“ zeptal se Karel, který si rychle nasadil botu a usedl za volant.
„Vybral. Až u ní jí ten majitel chytnul a dal vobojek. Dneska je to nějaký divný vybírání,“ mínil Petr.
„To teda je,“ řekl Karel a sešlápl pedál od plynu.
  Karel točil volantem doprava a poštovní vůz zahnul do ulice, kde měla být na zdi poštovní schránka. K jejich překvapení však uviděli na jejím místě jen železa.
„Hele, kde je schránka!?“ vyhrkl tázavě Petr.
„Jak to mám vědět. Asi jí sundali,“ řekl Karel.
„To by nám řekli, ne.“
„Znáš to. Už několikrát nám údržba nic neřekla.“
„Já zavolám na poštu,“ pronesl Petr a vytáhl z kapsy mobilní telefon.
„Čau Jardo. Hele, tady v Korytný není schránka. Vona je sundaná?“ řekl po chvíli tázavě do mobilu.
„Jak není schránka!? To je zase nějaký váš vtípek?“ uslyšel vzápětí Petr ostrý hlas.
„Ne, my jsme k ní přijeli, ale vona tu není.“
„Co to plácáš!? Co tam vy dva vyvádíte!?“
„Nic. Ta schránka tady fakticky není!“
„Ale to je divný. Já zavolám na údržbu, jestli jí nesundali. Počkej chvíli!“
„A jéje. Tak to tak vypadá, že jí někdo šlohnul,“ mínil Karel.
„Lidi už ukradnou všechno,“ řekl Petr.
„Tak to je průser! Tu schránku údržba nesundala!“ ozvalo se po chvíli z mobilního přístroje.
„Zatracení zloději!“ vyhrkl Karel.
„Porozhlídněte se kolem, jestli se tam někde neválí!“ uslyšeli naštvaný hlas vedoucího z mobilu, načež vystoupili z vozu.
„To je fakt bezvadný! Schránku jsem teda ještě nehledal,“ řekl Karel.
„Hele, vidíš ten kontejner, co je plnej krámů! Tam by mohla bejt!“ vyhrkl Petr a rychle k němu došel.
„Sakra! Je támhle navrchu!“ řekl Karel.
„No vidíš to, měl jsem pravdu! Já pro ni vlezu!“ pronesl rozhodně Petr a začal lézt na kontejner. A za okamžik se dostal až ke schránce.
„Je tady madrace. Já jí shodím dolů a na ní pak tu schránku,“ řekl. Záhy se však věci v horní části kontejneru začaly sesouvat, načež se ozval ohlušující rachot.
„Do prde…!“ procedil mezi zuby Petr, který se propadl do nitra kontejneru.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Karel, jenž hleděl na schránku a na předměty, co vypadly.
„Jsem, ale musíš mi pomoct ven.“
A tak se několika kolemjdoucím naskytl pohled na to, jak jeden pošťák tahá z kontejneru druhého.
  Za čtvrt hodiny poštovní vozidlo přijelo ke schránce zavěšené na zdi, před kterou byl výkop.
„To se mi snad zdá! Ten výkop tady včera nebyl!“ vyhrkl Petr.
„Není širokej! Stačí se jen naklonit,“ řekl Karel.
„Já tam nechci spadnout!“
„Dej mi klíček a brašnu! Není to poprvý, co budu vybírat schránku přes výkop,“ pronesl Karel a zanedlouho stál u výkopu. Naklonil se, zasunul horní část brašny do spodní části schránky a pak chtěl klíčkem otevřít víko schránky. Přitom však brašna spadla do výkopu a to zrovna v ten okamžik, kdy otevřel schránku, ze které se vysypaly pohledy a dopisy.
„Do hajz…!“ vyhrkl a zadíval se na dno výkopu.
„A sakra!“ ozval se Petr, který k němu přišel.
„Nesakruj! Já tam vlezu a až to všechno sesbírám, tak ti podám tu brašnu a ty mi pak pomůžeš nahoru!“ řekl Karel a vlezl naštvaně do výkopu.
  Ulicemi města začal vát silný vítr, který byl předzvěstí, že se něco žene.
„Snad stihneme vybrat těch pár schránek, než začne lejt,“ řekl Karel.
„Máme už před sebou jen tři schránky. To zvládneme!“ mínil Petr a za chvíli vystoupil z automobilu. Pak doběhl ke schránce, která byla v ulici, co vedla k nábřeží. A v ní vítr dost silně vál, čímž nebyl překvapen. Rychle nasadil brašnu, přičemž si stoupl ke schránce bokem, aby tělem bránil větru. Pak otevřel víko schránky, ale z ní nic nevypadlo, což ho překvapilo.
„Přeci není prázdná!“ pomyslel si a v tu chvíli se ohnul, aby se podíval do nitra schránky. A jak tušil, uviděl spousty listovních zásilek, které byly zpříčené v její horní části. Sáhl na ně rukou, a když se daly do pohybu, tak náhle prudce zafoukal vítr. V následujících vteřinách se desítky pohledů a dopisů rozlétly ulicí, po níž vzápětí běhala dvojice pošťáků, která za začínajícího deště honila listovní zásilky všude možně.
KONEC