Na šlapadle-2

Přísloví, že se dvakrát nemá vstupovat do stejné řeky, bych v našem případě poopravil na: Nelézt na šlapadla na stejné řece.

Ač jsem měl já i moje přítelkyně v živé paměti rozruch, který nastal na šlapadle, tak nám to nedalo a jednoho krásného dne jsme si to namířili opět k Vltavě. Ještě předtím jsem přítelkyni upozornil, aby případný další rozruch hned barvitě po telefonu nevolala svým rodičům. Přítelkyně rozhodla, že tentokráte půjdeme na šlapadla, co brázdí Vltavu v okolí Karlova mostu. Tahle šlapadla byla úplně jiná a hned po nasednutí také poněkud nepohodlná. Vůbec se mi nezamlouvala žlutá barva a jejich uměla hmota. Přítelkyně se okamžitě začala tvářit kysele, načež jsem jí upozornil, že jsme mohli jít na jiná.
 V tomhle šlapadle se o poznání hůře šlapadlo a mne se zmocnil pocit, že budu mít brzo odřenou spodní část zad. Po několika minutách šlapání se tenhle můj pocit počal měnit ve skutečnost. Přítelkyně si jako tradičně nevzala na hlavu kšiltovku, což mělo za následek zachmuřený obličej. A ten se brzo, jak jsem po minulých zkušenostech věděl, začal barvit do červena. Upozornil jsem jí, aby se doma v zrcadle nezhrozila a já abych pak po několik dní nemusel poslouchat naštvané zapadající sluníčko v jejím podání. Dostalo se mi odpovědi, že je vše v pořádku, ale mně bylo jasné, že tomu tak není.
  Směr naší šlapací plavby samozřejmě směřoval ke Karlovu mostu. Ještě nikdy předtím jsem jej takhle z řeky neviděl. Tentokráte se nám naštěstí podařilo vyhnout se nárazu do mostního oblouku, ale nějakým řízením osudu šlapadlo vrazilo do dřevěných protikrových zábran. Má následná snaha o projetí mezi nimi a dolní části jednoho mostního oblouku skončila neúspěšně. Šlapadlo se o něco zaseklo a nešlo s ním plout dopředu ani dozadu. Přítelkyně chvíli na mne nechápavě hleděla a já zase na ní. A tak jsem nasadil připitomělý úsměv, který jí však rozčílil. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než začít rázně konat, ale šlapadlu se asi na tom místě zalíbilo. Minuty plynuly a plynuly a my jsme pořád stáli na stejném místě.
  Všude kolem si to v poklidu šlapali vysmáté dvojice na šlapadlech, zatímco ze mne se lil pot a přítelkyně vypadala jako sopka před výbuchem. Mezitím se na mostě, přímo nad námi shromáždilo dost lidí. Snažil jsem se přítelkyni namluvit, že je to nějaká turistická výprava, co se kochá pohledem na Vltavu a Malou Stranu. V tu chvíli jsem však zažil erupci sopky v jejím provedení, protože desítky lidí koukalo pobaveně na nás. To mělo za následek, že jsem málem byl vymrštěn ze šlapadla do vody, ale ustál jsem to. Mezitím se početným zvědavcům z mnoha zemí světa s fotoaparáty a videokamery naskytl pohled na dvě postavy, co všelijak lezou po šlapadle a jadrně klejí. Rozčílená přítelkyně začala s křečovitým úsměvem těm nahoře mávat a ti zase mávali jí, a tak jsme se na nějaký čas stali atrakcí. V naprostém zoufalství se mi po chvíli podařilo odhalit jakýsi drát, co zpod hladiny čouhal a zapletl se do řetězu šlapadla. Po jeho odstranění jsme se konečně hnuli z místa a já jsem jen doufal, že už nás žádné trampoty nepotkají, ale to byl velký omyl.
  S vyplazeným jazykem jsem především já šlapal směrem k Mánesovu mostu. K mému zděšení mi náhle neunikla ta skutečnost, že se nacházíme mezi několika parníky. Jedny nás míjely zprava, další zleva a hladina řeky se kolem nás náhle rozvlnila. Vlny ze dvou stran, do toho ještě rozkřičená přítelkyně a bylo opět po pohodové plavbě. Šlapadlo se povážlivě naklánělo, zvedalo, propadalo a přítelkyně málem předvedla ženu přes palubu. S pocitem, že kdyby nás po celou dobu snímala skrytá kamera, tak ta televize, která by to odvysílala, by měla určitě velkou sledovanost, jsem otočil šlapadlo k Staroměstským mlýnům. Už jsem si opravdu myslel, že je to maximum rozruchu, co se dá zažít na šlapadle, ale to byla opět velká mýlka.
  Přítelkyně náhle otevřela batoh a něco v jeho útrobách hledala. V prvním okamžiku mne napadlo, že se jí zvedl žaludek a bude házet želvu do pytlíku. Ten vskutku záhy držela v ruce, ale on obsahoval chleba. Na můj dotaz, co s tím chlebem hodlá podnikat, mi sdělila, že chce nakrmit racky. A vzápětí začala plnou hrstí rozhazovat drobky na všechny strany, což však neměla dělat.
 Určitě znáte ty scény z Hitchockova filmu Ptáci. V následujících minutách jsem měl pocit, že se ke šlapadlu slétlo všechno, co má křídla a zobák. Tolik různých opeřenců jsem ještě z takové blízkosti neviděl. Všeopeřenecký slet se změnil v opakovaný hromadný nálet. V některých chvílích jsem měl pocit, že se má hlava změnila v přistávací místo ptáků. To už jsem začal křičet na přítelkyni, aby toho okamžitě nechala. Přes šustění křídel a křik opeřenců jsem jí nerozuměl, co ječí. Teprve až okřídlený chumel zůstal za námi, tak mi řekla, že jim to nechala i s tím pytlíkem. Současně vypadala dost vyděšeně a upravovala si pocuchané vlasy. Ze šlapadla jsme skoro vyvrávorali s protaženými obličeji a bohatší o neobvyklé zážitky. Večer jsem samozřejmě při pohledu na její obličej měl pocit, že zapadá sluníčko a ona neopomněla naše zážitky barvitě po telefonu sdělit své sestře, která hned žhavila linky jejich rodičům. A tak chudáci rodiče nám hned volali a ptali se, co se to šíleného odehrálo u Karlova mostu.